Blackheart | Enough to close your eyes, part 1

Messy, greasy hair, weird eyes, weird brain, messy brain.

Why should I take a shower...I'm going to be dirty.

Why should I like flower...When sometimes are full of pain and guilty

I'm going to be weird little kid, just little scared shit hiding under table,

watching kid's TV shows, sleeping with kid's peacefull mind, which isn't able to

wake anybody

.

Člověk si říká "Jak může...Jak kurva může hodit všechno za hlavu a jen si lehnout a spát tím chorobným spánkem vyšinutých lidí, lehnout si a spát a pak se vzbudit a předstírat spánek, zatímco kolem prochází lidi, snažící se tě vzbudit? Jak může?"

No, ono to není tak těžký. Vážně ne. Těžký je nezačít se tlemit, když vám někdo zalomcuje ramenem, nebo když na vás někdo prostě čumí, tak nevyskočit s maniakálním šklebem, řvouce "Dawn of the dead!!!!". To je těžký, ale já jsem profík. Když jsem byla malá, sestřenice mi nejspíš řekla nějakou malichernou malinkou blbost, jako třeba "Páni, bez toho předního zubu vypadáš jako hokejová brankářka" nebo tak něco, co mělo za následek nic menšího, než moje milostivé trucování. Byla jsem kurva tolik nasraná, že když se mě snažila zlechtat, nehla jsem ani brvou! Prostě jsem zůstala s tím svým poker facem a ignorovala skutečnost, že začít se při lechtání smát je prostě normální lidskej reflex, kterej mají všichni. Zub mi narostl novej a sestřenice se odstěhovala do Prahy se svým manželem. Ve volným čase skáčou z padáku.

Takže si hrajete na umírající. Nee školu, neeee. Mamíí, mě bolí bříško, mamííí, mě bolí hlavička, mamííí, mám  premenstruační syndrom, můžu dneska zůstat doma, plosím, plosím??? (Heh, ne nejsem zas taková pšunda...Tu třesavku jsem ani nemusela fejkovat. Ta jaksi přišla sama.)

No, tak si teda zůstanete doma, no...Zajímavý na tom je, že to má jaksi povahu drogy. První den je "neee, já nemůžu být doma...Kdy si pak dopíšu učivo? Kdy, řekni mi, kdy???" a pak přijde fáze FYS. Neboli Fuck you, school. Relax, girl, relax.

Milionohodinový rána. U mě jistě. Nejsem zrovna ranní ptáček, nejsem dokonce ani dopolední ptáček. Kdybych mohla, prochrápu pět let....No tak jo. Tolik zas ne. Je fajn spát. A pak je fajn probudit se a mít o čem přemýšlet. Ještě lepší je mít o čem přemýšlet, aniž by to byly depresivní sračky jako obvykle. A pak je fajn jen tak sledovat zelenou Angolu a kreslit si liháčem po ruce s hrnkem kafe. Co není fajn, je magorský choulení se. Všechno bych překousla, ale jen ne choulení se. Je to symbol horších plačtivých dnů se zvukem chrapláku Oliho Sykese, nebo ještě hůř, s tónem klavírního Nocturna od Chopina.

A tak si vegetujete s nemocí horních dutin dýchacích, sledujete zábavný sitcomy a s křikem spěšně odstřelujete ovladačem všechny ty věštecký svině a úlisný hajzly, snažící se vám prodat parní mop, kleštičky na nehty nebo posilovací stroj/ věšák na oblečení.

A možná se tím přesouváte v čase, protože se z vás sým způsobem stane zas to malý pako s chřipajznou, co rozflákalo poslední funkční teploměr na světe.

A otázky "Proč se nemůžeš chovat jako dospělá" vás uklidní...Potom vás uklidní. Uklidní vás to, protože jste pořád...Dítě.

Jo, pořád ještě nemusím platit hypotéku nebo vyplňovat daňový přiznání. Kupovat kondomy. Chodit do práce, kterou nesnáším a nechat si od šéfa srát na hlavu. Povýšeným pohledem kritizovat úplně cizí ženy a posuzovat jejich postavu, makeup, hadry, whatev... nebo se s nimi (v horším případě) porovnávat. Předstírat, že ráda vidím lidi, který ve skutečnosti nesnáším. Vařit večeři nějakýmu nevděčnýmu hajzlovi a nechat svoje sny rozplynout se jak pára nad tím hrncem. A pak s  tím hajzlem trávit nudná nedělní rána, poledne a večery u zkurvený Pevnosti Boyard. Mít s  ním sex a porodit mu haldu dětí. Dětí, prokristapána... Ztloustnout o metrák a zamávat životu z nádraží, zůstat pohřbená někde v bezvýznamný díře, se sousedy, co mě nenávidí a kočkou, co mě miluje. Předstírat, že jsem nikdy takováhle nebyla.

Nemusím to dělat.

(Jen aby bylo jasno...Já si jen představím tohle, když se řekne dospělost. -_-. Proto taky nikdo z mejch hrdinů a hrdinek  nikdy nedospěje...Dospělost je synonymum smrti.) Ale hádám, že tohle byla ta věc, jedna  z těch věcí, co mě tolik trápily. Občas si člověk prostě musí vyslechnout, jak je blbej, aby mu došlo, že není mrtvým dospělákem.

Jak si tak vegetíte doma, popíjíte bylinkový čajíčky a čtete Kinga, dostihne vás ta myšlenka, že určitě nebudute mít sílu se do té magořiny vrátit.

Huh.

Nevermind.

Hlavní je, že jsem si přečetla frerard...(Nevím , jak se to mohlo stát)...A ne jeden. Ne dva. Ne tři -_-.

A kurva, řekla bych, že frerardy jsou katalyzátory chemických reakcí. Protože jsem se probrala.

(No, však víte, koho je to zásluha...že je to zas na chvíli lepší)

Nevím, ale poslední půlrok (od té doby, co jsem na střední) jsem žila v jakýsi karanténě. V karanténě úsměvů a smíchu. Začala jsem si okusovat nehty a přestala se malovat. Začala jsem porušovat předepsanou denní dávku prášků pro růst vlasů (prostě proto) a namlouvat si, že je to Wellbutrin. Antidepresivum. Však jsem taky pomalovala celou krabičku jako by to byla jedna velká halucinace z 60's a přesvědčovala se, že to pomůže.  Přestala jsem se smát, číst, mluvit. Jo, sakra...Pravda, začala jsem ztrácet sama sebe.  Začala jsem se měnit v jakousi studentskou karikaturu formy života, vyděšenou ze zkoušení, vyděšenou ze známek, z cizích lidí, cizích lidí naprosto všude. Tu holku, co se "nikdy nesměje a chodí jako šosák". Co bere všechno tak vážně. Začala jsem bejt něčím, čemu bych se smála i já sama.  (A jakási davová psychóza tomu zrovna moc nepřidává...Ajta krajta, nechci, aby za mnou chodila directionerka a vykládala mi, kolik domácích úkolů ještě musí napsat.).No, však jsem tady o tom psala milionkrát, ne? Nebo ne...

No, nejdřív mě ani nenapadlo, že by to zhoršení mohlo mít v jednu z příčin v tom, že jsem MCR dala k ledu. Fakt ne. Jak jsem mohla bejt tak blbá, když MCR je v podstatě antidepresivum. Tak jsem prostě popadla přehrávač, vyměnila paměťovky a pustila I'm not okay.

Nevím, čeho jsem se tolik bála...

A slyšet po těch metal-corovejch blincích Geeho sladkej holčičí hlas byla sakra změna. Jo, zas jsem šílela, zpívala slovo od slova a smála se. SMÁLA SE.

Nechci, aby byla z MCR hudební kulisa v Albertu. To sakra ne.

Ikdyž to člověk slyší po takový době...Je to, jako vrátit se. Prostě si musí říct "Come on, what the hell R U doin'???" Je to pořád naživu.

A hádám, že právě to je to, co Gerard myslel.

A bylo to tu celou dobu. Někdy víc, někdy míň, občas to na mě přímo křičelo.

A tak, když jsem se dneska "ráno" probudila a probrala se tím mixem myšlenek, přinutila jsem se k zamyšlení, jestli byl gympl dobrej nápad. Ale o tom zas někdy jindy...