,, Štěstí je jenom sen, bolest je skutečná.'' Voltaire

Miluju déšt'. Miluju samotu. Miluju tvrdou muziku. Nesnáším hádky. Nechápu ,,mládež dneška'' . To jsem já. Jmenuju se Blackheart a píšu tenhle blog.

protistadu: Ach ach, naše Blackheart... vždycky jsem se podobného článku tady bála.
Vypadá to zase na pořádnou depku, a to jsem si myslela, že se změnou prostředí to vyprchá - i to tak ze začátku vypadalo. Ale teď se spíš ukazuje, že na tom začínáme být ve třídě podobně.
Myslím, že ač se snažíme jakkoli "otočit list", to staré "temné" v nás zůstává. Ne jen v tobě, ale i ve mně. Až na to, že ve mně se to teď trochu eliminovalo a zavřela jsem to v sobě, ačkoli vím, že to tam pořád je.
Vím přesně jak se cítíš... u mě se tohle projevilo možná daleko dřív, když jsem poznala, že jsem znovu ve třídě idiotů, akorát o trochu méně retardovanějších (ale pořád idiotů). Nemám tam žádné přátele. Jsem outsider. Znovu ten magor, co sedí sám v lavici...jsem úplně mimo tu společnost. Izolovala jsem se od nich a oni mě od sebe izolovali taky. O víkendu jsem dala sbohem i své rádoby nejlepší kamarádce (povídala jsem ti o ní, psala o ní na blog...asi víš o koho jde), protože to k ničemu nevedlo a jí je to očividně jedno - ačkoli zkusila nějakou dementní pózu jakože jí to jedno není a podobný sračky. Přesto každej magor ví, že si o mě vždycky myslela, že jsem weird a podobný shity...
Dneska jsem se ráno málem pozvracela, mám strašný problémy do tý školy chodit, přemluvit se tam vůbec jít. Bývá mi tam zle. A začínám se těch lidí bát - je to blbý, když to tak řeknu... ale dneska jsem úplně vyšilovala a chovala se jako malá...strašně jsem se tam bála...někdy mám pocit, že mě zdi gymnázia za ty tři roky prostě pohltí, že se budou zmenšovat, až mě rozdrtí... mám tyhle pocity...
Chci abys věděla, že v tom nejsi sama. A že stačí napsat a já budu na drátě hned jak budu moct...protože "Pokud jste vy, nebo někdo koho znáte, v depresi, potřebujete si s někým promluvit. S kámošem, mámou, někým ve škole, to je sakra jedno. Protože přemejšlet o sebevraždě je, ku*va, kravina!" - doufám teda, že ty o sebevraždě nepřemýšlíš, ale vzpomněla jsem si chtě nechtě na Gerarda... vždycky si vzpomenu na něj, jak to pro něj muselo být strašně těžký a jak moc musel být "posedlej pomstou" jak on sám říkával... proto si prosím tyhle pocity nenechávej pro sebe, je fajn, že to ventiluješ na blog...ale víš, že jsem tu vždycky a pro koho sakra už, když ne pro mojí všehovšudy jedinou kámošku. Jo fakt. Jsi jediná kámoška, kterou mám. A je mi to jedno, jsem za to a za tebe ráda... a nechci, aby ses skrytě trápila, třeba jen proto, že mě tím nechceš zatěžovat...
Proto mi napiš...kdykoli. Jsem tu pořád, vždycky si můžeme zanadávat, zavzpomínat na MCR, na cokoli. Ale nejsi v tom sama. Killjoyové se nevzdávají, ačkoli je jich podstatně méně, než těch "normálních". A stojí za to tady bojovat, i kdybychom za to měly nakonec přeci jen skončit v tom blázinci...

---
protistadu.pise.cz