Her name is Deppie

Nikdo neví, jakej je to pocit, toulat se posraným bílým světem, plným mlhy a sněhu (jo ,sníh je kurva cool, vzpomínáte? Vypadá to teď venku jako v klipu Shadow moses...) a cejtit se tak blbě a ztraceně a na hovno a všechno v jednom.

Je konstantní smutek známkou stability? Ne...Občas je to lepší. Nicméně, občas můžeš vidět záblesk života i v těle mršiny, nakonec je to ale pokaždý jen červ nebo jen nějakej nervovej zkrat, posmrtnej záškub...

Jaký je to cejtit se naživu?

Jo, možná vypadám děsně v pořádku, možná předstírám úsměv tak, jako kdysi, když jsem se trochu snažila udržet si kamarády na základce, který jsem vlastně nikdy neměla a kteří nikdy neexistovali, nebo ze sebe dělám absolutního kreténa a hraju si na děsně zábavnou "fajn holku". SERU VÁM NA TO. Stejně to je k ničemu. Stejně se nakonec pozná, když jste jinej. Oni to vždycky poznají. A nejhorší je to v přítomnosti těch výjimečných jedinců,vedle kterých si připadáte zas prostě jako...Jako "hey, i'm thate weird fucked up kid with ugly jumper and ugly face." Jak je možný, že ve vás dokážou vyvolat takovej silnej pocit méněcennosti, že později v klidu koupelny klesnete na kolena a z očí vám tečou proudy slané vody, a vy jen teatrálně čumíte na svoje dlaně...

Nakonec poznají vaši duši, hodí ji pod mikroskop a zkoumají, posuzují, pozorují vás jako nějakej podřízenej druh a nakonec vás triumfálně prošpikujou špendlíkama (jo, přesně jako ty nebohý motýly v tom odporným muzeu) a vyvěsí někam na špinavou stěnu, spolu s nějakým hrubým popiskem."Magorius introvertus". "Stupidon smutnooký". "Močásek".

Je to neustálý pozorování. Pořád. Nejhorší je ten výraz očí. Ten výraz...To ošklivý pohrdání nebo zhnusení nebo všechno v jednom...A pak muví. Mluví o mým strachu, mluví o mým výrazu "kyselej citron", mluví o tom, že mám nejlepší známky z literatury  a mluví o mým pomalým a důkladně zkoumaným jedení v jídelně. Jedení jídel, co oni nejedí. A já už taky nechci. Nechci vůbec nic. Nechci ani vidět, ani cítit, ani myslet...Jen spát. Možná.

No a pak se doplazíte domů, kde je vaše matka...Ta, co si vyčítá, že zavinila věci, za který nemůže, která si myslí, že vás spasí návštěva psychiatrie nebo pěkný žlutý smajlíkový prášky nebo pitomej vanilkovej pohár, možná. Ale vám je jasný, že nemáte šanci na spasení. Máte v sobě nějakej druh prokletí nebo jste prostě o něco míň vybavení pro tenhle svět a všechny ty odpornosti, co nabízí. Je to uvnitř vás, rostlo to a zapouštělo kořeny jako nějakej zvrácenej druh kytky, ze který nakonec vykvete...smrt.

Možná je to právě pach tý kytky. co mě vždycky prozradí. Co vždycky prozradí nás všechny.

Ale v únoru žádný kytky nekvetou...