protistadu: Víš... já v sobě měla taky barikády a obrovskou zeď, kterou jsem pracně stavěla a nejhorší je, že ani nevím proč, protože kdybych si myslela, že to bylo kvůli izolování se od civilizace, znělo by to absurdně, jelikož jediný, co jsem kdy chtěla, bylo právě to, nebýt tak izolovaná. Přesto jsem nesmyslně stavěla tu zeď, která ode mě odháněla naprosto každého. Trávila jsem dny sama se sebou a vlastními myšlenkami, které mě dokázaly zaměstnat na celý den. Jo, věčně jsem měla o čem přemýšlet a nejhorší bylo, že jsem přemýšlela většinou jenom o sobě, abych mohla pak dojít k závěru, že jsem ztracenej případ a idiot, co si pro svou povahu ani nikoho nenajde a bude odsouzenej žít sám. Bylo mi z toho věčně blbě a z toho ustavičnýho přemýšlení nad svou nemožností jsem samu sebe dostávala do depresí. Začala jsem pak sama sobě zkreslovat realitu, přidávala jsem nejprve každým měsícem a pak i každým dnem temnější odstín mých černých brýlích, přes které jsem viděla svět... pak došlo k tomu, že jsem nenáviděla sebe samu, nechtěla o tom s nikým mluvit, protože jsem měla za to, že by to stejně nikdo nepochopil a že by mě spíš začali všichni litovat a uklidňovat mě, že to bude v pořádku. Netoužila jsem po tomhle, jak ty říkáš, záchranným lanu, protože jsem věděla, že bych ho akorát tak zpřetrhala - svou vlastní marnivostí, nulovým sebevědomím a tak... myslela jsem si, že je to prostě taková povaha. Ale pak... pak jsem přišla na to, že to bylo jenom další období. Hodně temný, kdy neexistovalo nic jinýho, než MCR a moje černá tužka na oči, kterou jsem světu chtěla říct, že ho nesnáším... a to byla sakra velká chyba.
Víš, nechci tě tu zasypávat těma žvástama, jakože to je pubertou a že všechno bude zase okay... ale vzpomeň si třeba na Geeho, na Franka... nikdo z nich to neměl lehký a to proto, že prostě neuměli jít s dobou, stejně jako to neumíš ty nebo já. Není to nic špatnýho, jen je třeba si na to zvyknout, přijmout to, najít sebe samotnýho a naučit se mít rád. A v neposlední řadě si stanovit priority . Věř mi, že pokud budeš jednout myslet na to, co je na tobě dobrýho (a věř mi, že se na věci dokážeš dívat i takhle kladně, jen se o to pokusit), najdeš dost věcí. A zkus se jednou postavit před zrcadlo a usmát se na sebe , funguje to. Jedině tak se dokážeš dostat z toho bludnýho kruhu. Nehledej záchranná lana. Jediná pomoc jsi jen ty sama. A já věřím, že to dokážeš, i když během toho padneš hodněkrát na zem. Je to fuška snažit se pro změnu neshazovat, ale pokud budeš skutečně věřit tomu, že to dokážeš a budeš pracovat na svých snech...věř, že pak ti znovu ten vlak už neujede . A... však víš, jsem v tomhle s tebou , na světě není nic, co by člověk nezvládl