▲▲▲

...A najednou vidíš svůj život zvenku, tak,  jak ho doopravdy ztrácíš a marníš, jak ti klouže mezi prsty. Všechna svoje selhání, všechny svoje trapnosti, každej moment, kdy jsi někomu ublížil, kdy jsi někoho zlomil a přiměl k pláči, ke křiku, k totálnímu nervovýmu kolapsu. Každej moment,kdy jsi tak bezmocně zíral na příběh, odehrávající se před tvýma očima a nedokázal se do něj zapojit, nedokázal naskočit do toho vlaku, kterej kolem tebe provokativně projel a nechal ve vzduchu jen obláček duhovýho kouře, signalizující, co by mohlo být. Tvoje každodenní bitvy se sebou samým. Paniku, když sis uvědomil, že to nemůžeš zastavit, zpomalit, odložit. Že ztrácíš kontrolu. Běháš v kruzích. Čekáš,až to skončí, abys na konci mohl škemrat o novej začátek. Potřebuješ hodit záchranný lano. Záchranný lano od věčnýho opakujícího se filmu uvnitř tvojí mysli a přitom víš moc dobře, že ti žádný pitomý lano nepomůže, že to, co se stalo, prostě pořád bude. Nemáš kouzelnej proutek zapomnění, nemáš prášky na spaní, nemáš chvíli klidu. Jen si násilně připomínáš všechno špatný, přenášíš to do přítomnosti, kurvíš si realitu. TOHLE jsi ty a tahle fraška je TVŮJ život. To je konec.

Takže co, proboha? Pro co se rozhodneš?

Víš, nejdřív musíš dopadnout na dno. Slyšet lámání vlastní duše, slyšet, jak praská ta křehká skořápkapříčetnosti. Cítíš se hrozně, končíš v slzách, snažíš se utéct od vlastní mysli, od sebe, ale přitom budeš mít sebe stále s sebou. Co tě napadá? Odrazíš se ode dna a skočíš, nebo se vzneseš? A přitom víš moc dobře, co potřebuješ.

"You have to die a few times before you can really live." Ch. Bukowski

Potřebuju začít znovu.

Nemůžu dál pokračovat takhle, protože je to nemožný a bylo by šílený si myslet, že se můj život nějak sám urovná. Vláčím s sebou šutr, balvan. Chodím po světě v brnění, izolovaná od civilizace, v dobrovolným vyhnanství, ke kterýmu jsem samu sebe odsoudila. Kráčím po Zemi s maskou na ksichtě. Nikdo doopravdy neví všechno. Nikdo neví, kdo jsem doopravdy, protože v mým nitru zapustilo kořeny spoustu...Něčeho. Těžko říct, co to je, ale vystavělo to zdi, barikády a bloky, který mi znemožnily mluvit...pořád se to připomíná, ovlivňuje můj život a strhává mě to do té propasti, ve které promarňuju dny. Celý dny. Mám díky tomu pokřivený vnímání reality. Mám v mozku bordel.Zmatek.

A to něco musím nechat za sebou. Musím to všechno strhat ze zdí mojí mysli, musím zbořit ty barikády, musím umlčet ten hlas, musím to zabít .Je čas skoncovat s věčným omíláním bolístek, je čas na krok vpřed a neohlížet se na ty sračky, kterýma jsem prošla. Je čas být malý dítě, který zapomnělo na ošklivost světa. Je čas být já. Vyrazit na cestu a neohlížet se přes rameno, prostě škrtnout minulost tlustou čarou.Nechat vše, co se stalo, uskutečněnými fakty. Co se stalo, stalo se. Nezbývá tedy nic jinýho, než uložit to do krabice s nápisem BAD DAYS a tu zamčít do nejzazšího šuplíku mojí mysli. Už se k ní nevracet, protože to bere můj čas. Potřebuju začít dýchat, myslet, mluvit. Dát sbohem starým zvykům, naučenému stylu myšlení. Vylézt z toho brnění, který mě sice chrání, ale přitom i separuje od slunečního svitu, od svěžesti dešťových kapek, od normálního života. Potřebuju servat tu zkurvenou masku z mýho obličeje a čelit realitě tak, jak jsem se nikdy neodvážila- tváří v tvář. Přestat se bát...Dokonce i toho, že neuspěju. Mám děsnej strach z neúspěchu, mám strach z dalšího vyčerpávajícího pádu na zem a pracnýho únavnýho vstávání...Když se o to nepokusím, nikdy to nezjistím. Všechno, co potřebuju, je žít čistě. Všechno, co potřebuju, je zahodit ty zdeformovaný brýle, přes který koukám na svět. Všechno, co potřebuju, je...novej začátek.