Aneb shrnutí prvních pár měsíců na střední. Nadpis mluví za vše :D...
Blackheart se vrací zpoza řeky Styx, s absolutně nepoužitelnými nervy, s očima, pročesávajícími okolí a hledajícími nebezpečí, s unavenýma nohama a hlavou...plnou sraček, jako obvykle. A jak se tak ohlíží do Podsvětí, ve kterém srávila posledních pět měsíců, střídavě se usmívá a pláče...Protože je to to zatím nejprotichůdnější část jejího života.
Ale vrací se domů a to je hlavní...(Pokud jí tedy její milé čtenářstvo odpustí téměř půlroční pauzu -_- ...) Do domova, kterej se taky změnil. Takže, existuje vůbec v životě Blackheart nějaká jistota? Ne. Absolutně ne.
Můj život je stejně nejistej jako život laboratorní krysy. Nechci si přiznat, že můžu svůj život ovlivnit možná tak z jedné čtvrtiny. Všechno přichází a odchází a já si jen přeju, aby to zůstalo. Nemám ráda ten pocit, že si možná tak úplně nemůžu zařídit štěstí nebo radost nebo euforii...Možná. A možná mi spíš pořádně přeskakuje v bedně.
Svět je od září komplikovanější. Nebezpečnější. A hlavně mě nutí vybírat si mezi tím, co chci dělat a co musím udělat...Takže to ani není volba. Život je podělanej diktátor.
Čas je velkej trapnej kretén, mluvící hlasem moderátora ranní show na posraný Evropě 2.
Měla bych začít mluvit trochu lidsky a přestat si hrát na dramatika...Od začátku školního roku si připadám jako uprchlík, denně se snažící přežít v divočině cizí zemi. Dítě, chodící po minovým poli. Nebo tonoucí člověk, kterej se zachytil ledový kry...Ta nestabilita. Kdykoli se to může zvrtnout, kdykoli můžu něco podělat. Díky bohu jsem zatím měla víc štěstí než rozumu o.O.
Testy, písemky, zkoušení, učitelé, nervozita, lidi na chodbě, lidi v busu, přeplněnej rozvrh, spolužáci, stres,...Byla to děsná doba. A pořád si zvykám. Poslouchala jsem, jak začínají hadi zpívat, jak zní ztichlej dům, jak debilně se směje ta holka, co sedí za mnou, jaký to je, když tě někdo zachytí v poslední vteřině. (Y know...)
Že nejlepším řešením by bylo se zcvoknout a odjet někam do cvokhausu :) Víme svoje...(A popravdě, nebejt jistých okolností, už tam dávno jsem..)
ALE...
Už vím, jaký to je cítit se hrdá na vlastní třídu, na ty úžasný lidi...Jsou boží. Skoro všichni..(Come on, není možný vyjít se všemi. To prostě nejde.) Poslouchala jsem rozmluvy o Kingovi, o Bullet for my Valentine, o psychopatech, o době romantismu, o hororu Mama, o Mengelovi...Vím, jaký to je pasivně nasávat cigaretovej kouř cestou do knihovny ve skupině lidí, kterou profesorka prostě zapomněla. Vím ,jaký je to poslouchat problémy jiných lidí (a myslím tím vážně problémy, takový ty vážně vážný problémy...Ne, že jí nenapsal na FB, nebo že se jí urval zasranej nehet -_-). Dost mě to obohatilo...Uvědomila jsem si, co všechno mám, že bych za to měla bejt sakra vděčná :).
A navíc...Nějakým divným, úchyláckým způsobem se mi ten studentskej život líbí.
Šílet ze zkoušení a z testů, dělat si starosti s průměrem známek...Bože, možná vám naskakuje husí kůže, ale pro někoho, kdo strávil základku v žumpě plné vypatlaných kreténských homofobů, co neumí ani číst, je to..Tak nějak fajn. Svým způsobem.
Nechci si hrát na to, jak to všechno zvládám nebo co, protože nezvládám. Fakt. Tápu a plavu v tom jako všichni, ale jak tak kolem mě krouží panika, já se jí ještě směju do ksichtu. Protože..
Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř.
I DON'T WANNA MAKE IT.
I JUST WANNA...