Nečekané slzy a loučení

 Minulý týden byl strašně zvláštní. Jak ve sféře emoční, tak ve sféře...Jiné. Možná, že by se tenhle týden mohl ucházet o titul Nejzvláštnější týden všech dob... Kdyby takovej titul existoval.

Ne, tohle nebude žádnej srdcervoucí dojákovitej pseudočlánek, jak by se mohlo zdát. Jen ho píše člověk, kterej aktuálně neví, jak se cítí. 

Taky máte ten zvláštní nedefinovatelnej pocit?  Něco mezi smutkem, radostí, melancholií...Všechno dohromady. 

Musím říct, že v pátek jsem překvapila samu sebe právě těmi nečekanými slzami. Když jsme ke konci "školní diskotéky" děkovali učitelům (ehm, poděkování smolené na koleně během dopoledních příprav :)), stačilo se rozhlídnout kolem po těch zčervenalých tvářích s lesklýma očima...Po spolužačkách s rozteklou řasenkou...A začala jsem slzet taky. Mohlo to být tou dojemnou klavírní skladbou, u které jsem si jistá, že nám hrála u zápisu v první třídě...(Kde jsem mimochodem taky brečela, protože brečela i mamka a já pak prostě cejtím to samý, takže se obvykle rozbrečím vzápětí po ní...) Ale bylo to divný. Dost mě to překvapilo. Nečekala jsem, že budu tak naměkko. 

Stejně jako čtvrteční  rozloučení na matrice. Když na nás prvňáci vybalili tu samou básničku, kterou jsme se učili my v první třídě...OMG. A pak pátek...Děkování učitelům, zpívání Vzpomínky zůstanou :/...Pak jsme učitelům promítli jednoduchý a přitom emocemi nabitý video...Když jsem to dneska pustila mamce, dojalo ji to. Ani se nedivím- pět let starý fotky roztomilých prepubertálních dětí...

Slzama to začalo, slzama to skončilo...

9 let...Někteří lidi mi chybět nebudou. Lidi, který budu postrádat, by se dali spočítat na prstech jedné ruky.Každopádně s nimi zůstanu v kontaktu. 

Málem bych zapomněla na vysvědčení :D. Příští rok už nebude čím se chlubit, tohle je naposled, kdy jsme měla vyznamenání (a hlavně je to naposledy, co mám  1 z matiky o.O...), takže :D... Tu to je :).

Na základce končím. Čeká mě další level :). 

Jo a pěkný prázdniny vám všem :).