Blackheart | SOMETHING

 Přemýšlím nad nějakým originálním způsobem, jak začít, ale nic mě nenapadá, takže to vidím na naprosto tuctové ten čas ale letí...Člověk se ani nenaděje a už má za sebou další rok života a tak podobně...(Tohle ještě není o Gerardovi :))

Ano, již je tomu rok, co jsem zde, na internetovém království lidí posedlých písmenky (lze-li to tak říct... :D). Tři sta šedesát pět dní. Člověk by si skoro mohl říct Pf, to není zas tak dlouhá doba...Jak moc se může asi člověk změnit za jeden blbej rok?  Odpovídám: Zatraceně hodně! 

Občas, když jsem přemýšlela nad tímhle článkem a půl roku dopředu se snažila zformulovat děkovné věty, mě docela dost zaráželo, jak může člověku přinést tak obrovskou radost komunita lidí, kterou nikdy neviděl "naživo", ale kterou přesto považuje téměř za rodinu. 

Před rokem sem přišla ve svojí podstatě dost ztracená osoba, plná nenávisti, vzteku, smutku. "Křesťanka" (ty uvozovky by měly být ještě větší), která poslouchala kapelu Jeho pekelné veličenstvo a přibližně každých čtrnáct dní si drásala zápěstí tupým zalamovákem *facepalm*. Kretén, snažící se splynout s šedou zdí, kterému nic neříká typografie, zato umí svému vlastnímu já zhnusit celý den pohledem do zrcadla. A v neposlední řadě dost možná začínající alkoholik (jo, zpětně se mi toho chlastu zdá opravdu přehršel...).

A co z toho,sakra, zbylo?????

Pokud budu někdy někomu vyprávět příběh o tom, jak mě zachránila parta lidí z internetu, bude to příběh o vás, milí přátelé. O tom, že jste mi vždycky poskytli svůj vlastní názor na věc, díky čemuž jsem viděla problém z jiné perspektivy. O tom, že jste mě naučili respektovat, chápat, přestat se chovat jako pako (aspoň trochu :)). O tom, že je správné konečně vystoupit z šedého davu a jít si svou vlastní cestou, i za cenu nálepky "Podivín". (Protože bejt divná je jedna z mých kouzelných schopností :D).

Ten příběh bude o geniálních spisovatelkách a básnířkách, o lidech překypujících fantazií, představami, sny a sarkasmem, o posluchačích stejné hudby, o ochráncích zvířat a planety Země, o podobných duších. Bude to taky příběh o básnířce Vamiře s vizemi plnými inspirace, krásy a chaosu.O ovci, která dávno opustila stádo obyčejných lidí, píše úžasné povídky, dokáže pochopit a která mě (mimo spoustu dalších věcí) dovedla ke skupině My Chemical Romance.  Zní to docela...:D. Jenže kromě pocitu, že někam patřím, neuvěřitelné hudby, pohledu na Geeho a Frankieho, jak se vykusujou na podiu *break for laugh* a vůbec celého toho nepopsatelného pocitu, který umí navodit jen MCR to mimojiné znamená STOP příšeře v mojí hlavě, která mi chtěla ublížit. Ano, ten kretén *já* si přestal ubližovat. Ostří a krev-všechno je pryč. A nic na tom nezmění oficiální prohlášení o...*polk* konci.Nechci zase spadnout zpátky na dno... Moje vztahy (zvlášť s babičkou, která se jmenuje "taky" Helena :))  se zlepšily. Pokouším se neutíkat od problémů. A za to jsem nadosmrti vděčná, protože bez vás bych tu už možná nebyla. Možná jo, možná ne...Ale určitě bych nebyla tím člověkem, kterým jsem nyní. Prostě jste mi dali něco, díky čemu jsem našla velký kus sebe sama. Moc to pro mě znamená. 

A za to vám chci vyslovit obrovské DĚKUJU.

Zůstaňte tak úžasní, jak jste ted', prosím :).

So long and goodnight :).

 (Tak a ted' rychle ZVEŘEJNIT, než mě opustí odvaha :D)