8.kapitola

Nikdy bych si nemyslela, že něco takovýho napíšu...A tím takovým myslím tak iadzfgoáDCUDWÝ... Jo, přesně tak. *FACEPALM...Dokonce i po půl roce...* 

8. Ta chvíle...

...Kdy ležíte v posteli, stejně jako před 24 hodinama, ve stejným pokoji, dokonce na stejný planetě. Pokoj se nezměnil- na stole se pořád kupí hromada učebnic a papírů, pod postelí se pořád válí vaše oblečení, po podlaze jsou poházený knížky a cédéčka. 

Ani planeta se nezměnila- maximálně je zase o den blíž globálnímu kolapsu v důsledku lidský činnosti. Pořád se dějí hrozný věci, nad kterýma ekologové a lidi s kouskem citu pláčou. 

Jenže vám je v tuhle chvíli jedno, co bude s planetou, co bude s Irákem, dokonce je vám víc než obvykle jedno, jestli vás bakterie ze špinavýho oblečení sežerou zaživa. 

Ležíte v posteli, s přiblblým úsměvem na rtech, s rukama pod hlavou a vaším nejoblíbenějším filmem je v tuhle chvíli každá vteřina strávená s ním, kterou si přehráváte v hlavě do zbláznění. Něco je špatně s vámi. 

A znovu ta chvíle, kdy jsme dneska odpoledne vyšli do toho odpornýho světa ruku v ruce...

Myslíš, jako by jste se minimálně vzali...

Vdám se za něj! Až vyrostu, tak se spolu vezmeme...A po hostině a po těch všech blbostech nasedneme do taxíku, zaklapnem dveře a už se sem nikdy nevrátíme...

Chvíle, kdy jen vítr mluvil.

Jen jsme šli po cestě. Dva lidi. Zatraceně rozdílní. Já jsem jeho opak. Ošklivost, hloupost a tragičnost... 

Chvíle, kdy jsme si spolu povídali. Dva rozdílní lidi, kteří mluví o stejných věcech... Kteří prošli stejnýma sračkama a nad jejich hlavama se vznáší porcelánoví andílci se zdemolovanýma tvářema, ve kterejch nejsou oči. Andílci jsou slepí, proto si nevšimli, že místo plátků růží jim na hlavy sypou uschlý listy. 

Nebo to mohl udělat ten vítr...

Chvíle, kdy jí půjčil svou černou šálu.

Chvíle, kdy si všimla, že jí po dlouhé době není zima, ikdyž se právě nachází venku. 

Chvíle, kdy svět pochopil, že snad ani Pamela Anderson by ho nedokázala odloučit od ní. 

Chvíle, kdy by je nedohonil ani Flash. 

Chvíle, kdy by je nepřepral ani Hulk. 

Chvíle, kdy by je snad ani Chuck Norris nedokázal rozdělit. 

Chvíle, kdy ji skoro objal...A chvíle, kdy ji úplně políbil. 

,,Rebecco!!! Pojd' se najíst."

,,Už jsem jedla..." 

,,Pojd' dolů."

Všechno, co chci, je jedinej rozumnej důvod, proč bych měla ted' opustit svoje oblaka...

,,Takže? Co potřebuješ?"

,,Ale...Jen by mě zajímalo, jestli...Jestli bys na Štědrej večer nechtěla být u nějaký kamarádky...Já totiž budu celej den v  práci."

,,Na Štědrej den?" Strejdovo pokrčení ramen bylo víc než výmluvný. Takže. Vánoce v kruhu rodinném. První opravdový Vánoce od tý nehody budu slavit sama...

,,Jo, promyslím to. Večeři máš kdyžtak v troubě. Ještě něco?"

Ne. Jistěže ne. Nikdy to není víc než pár minut. 

Ted' už jen se vyškrábat zpátky do nebe a tuhle chmurnou vyhlídku si nechat na později...

A přiblblýmu úsměvu netrvá dlouho, než zas navštíví váš obličej.