7. kapitola

Půlroční pauza :-O. OMG. No, vsadím se, že až si to po sobě přečtu, bude mi to připadat trapnější než před půl rokem...Pokud to teda vůbec jde :D.

Ano. Ta nejsladší písnička, jakou jsem kdy slyšela... Aby to neznělo tak...ehm... Tak jsem vybrala nějakou úžasně kvalitní dlouhou předělávku, však nic se nevyrovná zvuku elektrický kytary :). Ještě jsem neviděla frerard video s touhle písničkou (teda, ani jsem ho nehledala, ale už jen ten název..Vždyt' je to October and April!!!). (Dumb girl...)

www.youtube.com/watch

                            7. Take me out there...

,,Rebecco?''

,,Jo?!''

,,Ou...Jsi to ty. Už jsem ti volal včera.''

,,Ech...''

,,A jak se máš?''

Mám se asi takhle: právě mi zavolal...chlapec (myslím, že nastane celosvětová apokalypsa) a já nemůžu mluvit, protože můj hlas nepřirozeně piští nervozitou.

,,Nííc moc.''

Chvíli bylo ticho.

,,Povídej.''

,,Mám si s tebou povídat o tom, jak se mám...''

,,Jo. O čem chceš.''

OH FUCK IT!!!

,,Hm...Kde jsi vzal moje číslo?''

,,Myslel jsem, že je to jedno...Vlastně od tvých bratranců.''  Jak komplikované. Ani jsem nevěděla, že mají moje číslo...Kurva, vždyt' je to fakt úplně jedno!!! Pokračuju ve svý trhaný pištivý řeči: ,,Znáš ty divný prepubertální výlevy třináctiletejch děvčat, které cítí jakousi vnitřní prázdnotu, nemá podle nich nic smysl a vše se zdá cizí a studené? Věř mi, nechceš to slyšet ještě od šestnáctiletý kobyly...''

,,Vlastně nemají takovýhle výlevy jen třináctiletý holky. A ty. Občas takhle uvažuje i devatenáctiletej kluk. Občas si to může dovolit, ne? ''

,,Hm, takže...Budeme spolu nadávat na celej zkurvenej svět a sprejovat sprostý nápisy na auta?''

,,Záleží na tom, jestli bys mohla jít ven.''

,,Jo, nejspíš jo. Vlastně tady není nikdo, kdo by mi zabránil kamkoli jít, takže...'' Hořce jsem se zašklebila při vzpomínce, v níž jsem utíkala po silnici a snažila se co nejrychleji dostat od toho prokletýho domu... Otec mě pak hledal. Dlouho. Bylo to v zimě a mě tehdy došlo, že nejjednodušší a nejhezčí smrt je nejspíš umrznutí. Nikdy mi nikdo nezabránil v tom, chovat se jako idiot...

,,Tak já pro tebe přijdu, jo?''  Díkybohu, že mě zas vrátil zpátky do reality...

Takjáprotebepřijdujo?Ano, PROSÍÍÍM. Vysvobod' mě!!! Odjedem spolu někam do Chicaga nebo do Queensu v New Yorku nebo tam někam a začnem obchodovat s drogama...

,,Rebecco??''

,,Jo. Jasně. Díky.''

,,No a...Co děláš?''

,,Ehm...Učím se.'' Zkřížila jsem prsty a zašklebila se.

,,Kecáš, co?''

,,Nemám o tom ani páru a nejhorší na tom je, že mi moje dutost ani moc nevadí...''

,,Mohl bych ti pomoct s učením. Devítka není zas tak hrozná...''

Takže jsme si povídali asi do tří do rána. Do tří hodin ráno!!!  Asi za dvě hodiny jsem začala mluvit normálně a přestala přecházet z koupelny do pokoje a zpátky. Nebylo ani moc těžký najít společný téma hovoru, což mě...šokovalo.

Kolem devátý jsem se probudila. Oblečená, zasukovaná do deky a s otiskem klávesnice mobilu na ksichtu. Bylo skoro neuvěřitelný, že mi někdo zavolal. Když mi bylo deset, byly to textovky typu : Kup mliko a rohliky. A pak přestaly chodit i tyhle...

Jenže to už je dávno...