4.kapitola

Okay. Že jsem se na nějaký podělaný uklízení nevysrala... Čtyři hodiny jsem lítala po baráku, luxovala, utírala prach, myla podlahy a dokonce jsem zalila i kytky... Kterej idiot asi vymyslel pořekadlo ,,Nejdřív povinnosti, pak zábava...'' ?Ve výsledku to dopadlo tak, že jsem skoro vytopila barák, protože jsem přelila palmu, vana v koupelně je špinavá a černá, protože jsem si myla nabarvený vlasy a na koberci jsou drobky od čokolády, kterou tam jedlo jedno hovádko...Ale hlavně že jsem viděla Simpsonovi, už se u mě začaly projevovat abstinenční příznaky :)...No, mám další kapitolu :). (Snad mi ten nadpis nevyjde tak debilně jako minule a předminule...)

                                                                                                               4.Zkalit se a zhebnout

Uteč, zdrhej, neohlížej se a hlavně se nezastavuj !

Doběhla jsem k Lukovu domu, ale dovnitř se mi jít nechtělo. Nechtělo se mi ho tam potkat, kecat s ním o počasí a pak mu uvařit kafe. Tudíž jsem následujících dvacet minut chodila po přední straně dvorku, kterou od zbytku dvora oddělovaly vysoký hnědý vrata. Nebylo sem vidět.

Tak. A je to. Tušila jsem, že se jednou  budu cejtit jak bezdomovec. Jak vyděděnec. Jako bych byla prokletá. Doma. Měla bych o tom přestat přemejšlet jako o domovu. Koneckonců jsem tam rok nebyla a hlavně netuším, co se s tím barákem stalo... Po tý... Po tý nehodě mě šoupli z nemocnice rovnou na psychiatrickou kliniku a nadopovali mě sedativy. Nic moc příjemnýho, ale aspoň jsem nemusela vnímat tuhle hnusnou realitu,  tuhle skutečnost. A ted' bydlím tady, ve vesnici pěkně daleko od mýho života, ve vesnici, kde mě lidi moc rádi mít nebudou a kde se nikdy jako ,,doma'' cejtit nebudu. Tady byla doma moje matka, já ne... Já ne.

Poddala jsem se vzpomínkám a byl to blbej nápad. Začalo padat listí z nedalekýho kaštanu. Byla mi zima, ale nechtěla jsem dovnitř. Nechtěla jsem dovnitř a taky jsem nechtěla, aby mě přes záclonu pozorovali sousedi a ukazovali na mě prstem. Takže jediný způsob bylo zaseknout se tady- mezi vnějším světem - realitou a bolestivejma vzpomínkama. Bezradně jsem stála uprostřed dvorku a  vybavovaly se mi obrázky, melodie, momenty... Celej můj dosavadní život.

Všechny Vánoce-ségru s rozzářenýma očima a rodiče s rozzářenýma očima, protože měli radost, že máme radost...

Všechny naše výlety- zapomínali jsme, co je škola a práce, rodiče se chovali dětinsky a komicky,... táta s řehotem a s ploutvama skočil do bazénu...Mamka se snažila ho utopit...Jen ze srandy, samozřejmě...

Všechny ty zlý myšlenky, co jsem v duchu vyřkla a všechny lítostivý okamžiky, když jsem si vzpomněla na mamčiny slzy a tátův strhanej obličej...

Všechny ty kytky, co se navršily na hrob... Všichni v černých šatech... A já jsem to nechápala, nedokázala jsem to přijmout...Určitě mi tehdy dali nějaký prášky na uklidnění. Cejtila jsem se otupělá, když jsem se podívala na dno tý jámy. Jako bych nic neviděla... Udělali ze mě kámen...

A poslední vzpomínka... Záchvat. Můj záchvat u cvokaře. Vztek- jediná věc, co si vybavuju. Jediná myšlenka. Měla jsem chut' ho zabít. Copak je tohle za věcičku? Á, těžítko ze skla... jedno takový měla ségra... Vzala jsem tu skleněnou odpornost do ruky a hodila to po něm. Rozbila jsem mu hlavu....A upadl na zem s tlumeným žuchnutím... Pak jsem rozmlátila, co jsem mohla. Všechny kraviny, co měl v ordinaci, každou věc,co mi byla nějakým způsobem povědomá...Pak jsem se zhroutila na podlahu mezi střepy a  brečet. Pořádně jsem se tam pořezala...Odvedli mě na samotku a nacpali do mě další pilulky...Cvokař potřeboval třicet pět stehů, tuším...

Kurva, kdy jsem začala brečet? A jak dlouho tady stojím? Kdy se začlo stmívat?

Všude byla tma. Tma a ticho a mrtvo. Nebylo slyšet ani vítr, ani kapky deště, jen to ticho. 

Vešla jsem do domu. Nezaobírala jsem se tím, kde je  Luke, na to jsem se cejtila až moc... Umírající. Až moc smutná.

Automaticky jsem zašla do koupelny - asi už byl čas na sprchu. Na mentolovou pastu. Na cokoli.

Stála jsem naproti zrcadlu, ale měla jsem rozostřenej zrak, takže jsem nic neviděla. Nic neslyšela. Nic necejtila. Snad jen zimu, chlad.

Možná jsem chvilku chrápala (...ehm, ve stoje???) ,možná jsem se prostě jen octla úplně mimo, jak jsem toužila... Ale když jsem se probrala, začala jsem v puse cejtit kov.

,,Do pr... Kur...''

Vyndala jsem z pusy kartáček. Celej od krve. Celou dobu jsem si čistila levou stranu horního patra, ze který ted' kapala krev. Hodně krve. Spousta krve. Mojí krve. Švihla jsem kartáčkem za pračku a ledovou vodou si umyla pusu. Moc to nepomáhalo, zuby mě nepříjemně pálily... ,,Protože krvácení dásní je prvním příznakem zánětu dásní. Proto *jednu nejmenovanou pastu*''  Křečovitě jsem sevřela umyvadlo a s velkou nechutí se podívala do ksichtu tý neznámý holce v zrcadle.

Rozedřít si zuby do krve kartáčkem, to tu ještě nebylo...Snažila jsem se nemyslet a dostat se co nejrychlejc do postele. Tak jo. První noc,kterou budu vnímat.

Samozřejmě, že jsem nemohla usnout. Spala jsem asi hodinu, pak jsem se probudila po noční můře. Po vidině autonehody.  Mělo to, kurva, přece přestat!!! Nechci, aby se mi o tom zdálo!!! Stačí, že na to musím myslet ve dne, nechci si to připomínat ještě navíc ve spánku!!! Dohajzluuu....Zasekla jsem se mezi dvěma světy a byla totálně v háji... 

Rozbrečela jsem se jak mimino a myslím, že jsem řvala až do rána...