2.kapitola

Jak to de? :) Přepadla mě psavá nálada, takže tu je druhá kapitola. .. Mimochodem, dneska má narozky Mikey Way,že jo? Všechno nej!!!

Slavim už od rána a to způsobem celejch 24 hodin nebudu poslouchat nic jinýho než MCR, takže zejtra budu nejspíš hluchá... 

K poslechu:www.youtube.com/watch ...Známe...

                                                                                                            2.Příliš hlučná samota

Zhnuseně jsem odstoupila od okna a švihla sebou na postel. Prvních pět minut se mi docela dařilo držet svoje myšlenky na uzdě, pak se to už nedalo vydržet.

Neměla bych tady ležet. Když budu ležet, tak budu myslet. A v mým případě myslet znamená hlavně vzpomínat a brečet. A jestli mě  tady najde Luke, jak řvu a nostalgicky vzpomínám, tak to bude zlý. Hodně zlý.

Bylo tady všechno až moc známý. Až moc ,,domácí''  a taky napěchovaný vzpomínkama. Tuny toho byly. Musím vypadnout...

Rozhodla jsem se jít ven. Bylo sice už skoro deset hodin večer, ale čeho bych se měla bát? Smrti??? To slovo mi ted' znělo dost směšně. Smrt by byla to nejlepší, co by mě mohlo potkat. Natáhla jsem si černou mikinu a vyšla ven do pěkně studenýho podzimního večera.

Pod nohama mi  šustilo listí. Vzpomněla jsem si (už zase), jak se mi kdysi podzimní listí líbilo. Jak jsem celý hodiny mohla z okna pozorovat, jak padá ze stromů a jak mě pak bavilo shrabovat je na hromadu a skákat do nich. Na rozlehlý zahradě tam toho vždycky byly mraky... Se ségrou jsme...

Ne, kurva.Chvíli jsem měla pocit, že se pozvracím, ale stáhl se mi krk. Rozběhla jsem se. Utíkala jsem před svejma vlastníma myšlenkama. Ujetý,co? Navíc to ani trochu nefungovalo.

Běžela jsem vedle nějaký ohrady (nebo co to bylo) až k rybníku. Ani jsem se nijak nesnažila napínat smysly, abych zaslechla potencionálního útočníka. Na obloze svítily hvězdy- Jo, čirou náhodou...To už tak v noci ,překvapivě, bejvá... Jedna z nich spadla.Připadaly mi jako sprostej výsměch. Výsměch všemu, v co jsem věřila. Byl to výsměch, zvlášt' po tom, kdy jsem si často přála, aby to byla jen noční můra. Jenže to jsou jen  miniaturní a bezvýznamný částečky hmoty, co prostě při průletu atmosférou shoří. Jen ti št'astnější mají to privilegium věřit, že padající hvězda plní přání. 

Fakt jsem něco zaslechla. Trhla jsem sebou a začla se rozhlížet. Jako bych v tý tmě mohla cokoli vidět...Tma jak v pr... a nikde nic. Zaposlouchala jsem se pozornějc. Byla to vzdálená hudba. Povědomá. Hodně. Samozřejmě. Byl pátek.

Ideální čas pro všechny huliče, chlastače a rádoby tanečníky. Teenageři se odlepují od monitorů a vyrážejí ,,kalit''. Ta myšlenka, co mě napadla, byla tak debilní, že jsem ji prostě musela zrealizovat.

Šla jsem za tou hudbou. Nezněla mi moc tanečně- spíš jako na rockovým koncertě. Bylo to celý poblblý- moje stydlivost a plachost z předešlejch let byla pryč a já jsem si nemohla zvyknout na tuhle novou Rebeccu.Obešla jsem kulturní dům. Někde tady, doháje, musí bejt tzv. ,,zadní vchod''. Přelezla jsem plot u domu, kterej s kulturákem přímo sousedil a modlila se, aby ti lidi neměli psa. Azore, trhej!!! Trhej!! To tě naučí,lézt cizím lidem do baráku...

Pes se neobjevoval a já přešla spodní konec zahrady ke křoví, kde byl nepoužívanej nouzovej východ nebo něco takovýho. Bylo odemčeno... Celý to bylo z jednoho prostýho důvodu- abych nemusela dokazovat svou zletilost... Jasně, patnáct už mi bylo, ale vysvětlujte někomu,že jste poslední rok strávili válením se po posteli v šíleným duševním stavu a proto jste neměli chut'  starat se o takovou...ehm triviálnost,  jako je občanka... Já jsem to sice nazvala trochu jinak, ale čert to vem.

Byla jsem v dlouhý chodbě obložený dřevem a pak jsem se objevila u výčepu. Sice to znamenalo snýst narážky sexistickejch nadrženejch dědků s půllitrama piva, ale za ten pohled, co se mi naskyt potom, to stálo.

Vylezla jsem na opačný straně, než byl vchod. Vcelý místnosti bylo hrozně zahulíno a taky šero. Jediným osvětlením byly reflektory z podia. Nějaká kapela tam zrovna válela Nirvanu. Hráli fakt docela dobře. Tohle byla ta věc, kterou jsem potřebovala. Být chvíli ta ,,normální'' teenagerka, aspoň do tý doby, než se vrátim do svý smutný přítomnosti. A k tomu mi pomůže starej dobrej alkohol. Došla jsem k baru.

,,Prosím jeden rum.'' Snažila jsem se ignorovat to, že zním jak školkáček, co chce přidat buchtičky s krémem.

,,Bylo ti už 18?,'' zeptala se ta velmi podezřívavá prodavačka.

Ukázala jsem jí ruce. ,,A vydíte někde razítko NEZLETILÁ?''

,,Já chci vidět občanku...''

,,Já ti to koupím,'' ozval se někdo za mnou. Byl to nějakej vysokej kluk s vlasama pečlivě nagelovanejma do špičky. No a vypadal docela mile. Nebo byl možná spíš zhulenej. Ale co. Ve skutečnosti je mi šestnáct, takže rumu bych se stejně nedočkala.

,,Díky.'' Vypila jsem to skoro celý na ex. Fascinovaně to pozoroval a pak začal tou svojí obvyklou řečí, na kterou nejspíš balil holky: ,,Nikdy jsem tě tady předtím neviděl.''

,,Hm.''

,,Nejseš náhodou ty ta nová, co se měla přestěhovat...?''

,,Zkurv...Zatracenej venkov...Jo.Jsem to já.''

,,Ehm...Další rum?''

,,Děkuju.'' Sledovala jsem prodavačku,jak mu nesouhlasně nalívá dalšího panáka. Kopla jsem ho do sebe a zjistila, že dnes nechci nic jinýho, než se pořádně zřídit. Ten kluk- ani jsem se ho neptala,  jak se jmenuje-, se mě zeptal, jestli tancuju. ,,To ne, proboha!!!''

Všechno nasvědčovalo tomu, že budu muset. ,,Dobře,za další rum,'' smlouvala jsem.

Po třech decíc už budu tak ožralá, že ani nebudu vnímat,co dělám...Koupil mi další. A pak jsme šli ,,trsat''. Achmůjbože.

Rozlil se ve mně takovej ten pocit vedra a začala se mi motat hlava, zakže se mi rozostřoval zrak. Ideální! Dokázala jsem zapomenout,že ztráta mojí plachosti je nejspíš známka vážný psychický poruchy. Dokázala jsem zapomenout, že jsem sirotek. Místnost se začala točit a kymácet. Světla. Všude jsem viděla světla. Chvíli jsem chtěla tancovat na stole. Pak mě to přešlo- zrovna ve chvíli, kdy nejspíš ten ochotnej rozmařilej pitomec usoudil, že se známe dost a snažil se na mě šáhnout. To mu fakt neprošlo a já jsem mu zdrhla.

,,Becky, Becky? Co tady, doprdele, děláš???'' To byl známej hlas. Myslím,že jeden z mých bratranců, lale jistá jsem si nebyla. Začala jsem se tiše chechtat. Skoro jsem usínala. 

,,Já jsem... utekla.''

Pak jsem uslyšela asi Dana, jak se řehtal na celý kolo. AsiDan je taky můj bratranec.

,,Nech toho, ty vole, z toho bude průser! Musíme ji odnýst zpátky, takhle by nikam nedošla...''

Někdo mě vzal do náruče- myslím,že ted' už jsem opravdu chvílema pospávala.Ale rozhodně by mi nemělo bejt tak volný, že mě nese nějakej kdovíkdo kdovíkam...

,,Co tě to, krucinál, napadlo?'' No vida.Tak tohohle chlápka fakt neznám...

,,Já nevim. Chtěla jsem ...'' Nevím, o co mi šlo.

Došli jsme k domu. K mýmu domu. Překvapivě. Přelezl plot, odemčel branku, přešli jsme dvůr a vlezli do sklepa, kterej se nezamykal a kterej vedl ke kuchyni. On to tady zná! Divný...

Dovlek mě do mýho pokoje. ,,Víš co? Zahrajem si na schovku!'' vřískla jsem. 

,,Ne .Ty ted' půjdeš spát.'' Pomoh mi vyvlíct se z mikiny a zout si boty.

,,Nechceš mě radši převlíct i do pyžama,proboha?!,'' namítla jsem, ale on nic neříkal. Vytušila jsem ironickej úšklebek. Pak šel pro kýbl na zvracení. Aniž by rozsvítil jediný světlo... Než se vrátil, byla jsem tuhá.