Postup je následující...Nejprve budu uveřejňovat Bohem nenáviděná,potom Cesta do pekla,případně ještě Bittersweet.
Navíc mi moje pokulhávající fantazie předhodila nápad na další povídku,kde je hlavní hrdinka divnější než Emily Strange...Jo,předhodila *mlátí se polštářem do hlavy a ječí ,,Tak už konečně něco vymysli!'' *
Tuto kapitolu jsem uveřejnila na portálu Pistepovidky.cz-Kdyby nějakýho chytráka napadlo mě obvinit z plagiátorství...
U povídek jsem taky zvyklá přidávat něco k poslechu (samozřejmě jako URL
K poslechu: www.youtube.com/w/...
Jo a není to nic extra...
BOHEM NENÁVIDĚNÁ
Prolog:
Není to tak zlé!!!Není to tak strašné.Ani být nemůže.Už jen proto,že tohle celé je jedna obzvlášt' humusní noční můra -nejspíš jen další ze série pro tento týden.Jo,jasně,klidně se dál oblbuj!!!Stejně přece moc dobře víš,co se stalo...Bud' zticha,sklapni,drž hubu!!!!!
Zatím,co mi v mozku běžela tahle konverzace,jsem roztřeseně otevřela zadní dveře auta,které se ještě před slabou minutou řítilo po mokré vozovce a vystoupila jsem z něj ven.Byla to úleva-po vzoru amerických akčňáků to mohlo každou vteřinou bouchnout.Ale pud sebezáchovy zanedlouho přehlušil strach.Strach o moji rodinu.
Na tom místě voněla tráva a les.Kazila to jen hořkost vytékajícího benzínu.Přešla jsem k předním dveřím a otevřela je.Oba rodiče spali a z lebek jim tekla krev,která se odporně leskla v mdlém svitu měsíce.Byla jsem zmatená a dezorientovaná,ale už jsem s neodvolatelnou jistotou věděla,že tohle není jen sen.Od hysterčení mě dělila jen velmi tenká hranice,tak tenká,že jsem každým okamžikem mohla začít panikařit a vše by bylo ještě víc v háji,než je ted'.
Našla jsem svůj mobil-byl zapadlý vedle sestřiny nohy.Začala jsem vytáčet,ačkoli se mi zdálo,že každou chvíli zkolabuju.To bych jim asi moc nepomohla,kdybych tady sebou švihla,přesvědčovala jsem se přes hukot v uších a mačkala tlačítka toho černého krámu.Kvůli tmě mi několikrát spadl na zem a já ho vůbec nemohla najít.
,,Do hajzlu!!!'' Jo.Už jsem poznávala ten šílený hysterický ton mého hlasu.Už jsem byla blízko.Mobil jsem nahmatala pod koly auta-nevím,jak se tam mohl jediným skokem dostat.Nejspíš jsem si ho tam kopla.Zvedla jsem se ze země a třesoucími se prsty jsem konečně vytočila číslo.Až ted' jsem si uvědomila,že mi hlava úplně třeští bolestí.Připlácla jsem si ruku na čelo a ucítila něco teplého.Krev!!! Jaké to překvapení!
Zhluboka jsem se nadechla,pak znovu a ještě jednou.Trochu jsem se uklidnila,když jsem uslyšela profesionální hlas operátorky záchranné služby...
1.Cvokař alias nejlepší kámoš
Seděla jsem na koženkový sedačce v důvěrně známý chodbě.Ta sedačka byla měkká,možná až moc na to,aby se na ní dalo sedět pohodlně.Střídavě jsem zarývala prsty do té černé imitace kůže-nejdřív levou ruku,pak pravou.Levá,pravá,levá,pravá,...Bože,je to pořád stejný,stejně monotonní jako chůze,stejně monotonní jako sám život.
Hodnotila jsem svou mizernou životní situaci a dál drápala do sedačky.
,,Becky,už musíme jít!!!'' ozvalo se odkudsi z obrovský dálky.
Musíme?Neřekla bych...Já musím jen umřít....Stejně jako to udělali oni.Nechali mě tady a klidně si zmizeli v zemi.Pod tunou hlíny,v dřevěný bedně.Co,Bože,co ode mě ještě čekáš?Že ti snad (nebo v tebe) budu ještě věřit?I přes to,že jsi mi vzal tu jedinou jistotu,kterou jsem ve svým posraným životě měla???
Musíme?Nikam nechci.Nechci ten začátek změny života,nechci se přestěhovat,nejradši bych se hned tady zabila,abych měla pokoj od všech těch zkurvenejch změn.Ale Luke-můj strejda- na mě upíral ty svoje zelený důvěřivý oči,ty,který se tak moc podobaly očím mojí matky...Zakřenila jsem se.Vytáčelo ho to,když mi neviděl do palice,když netušil,co se mi honí hlavou...Dobře,nechtěla jsem ho zklamat.Musí věřit co nejdýl,že jsem vyléčená.Nechci se přestěhovat,ale taky už nechci chodit sem. Není to paradox?Spíš jen další věc,co nechci.
Po roční terapii,roku ve cvokhausu se cejtim jak...jak balonek,co je naplněnej kouřem.Jsem prázdná,ale ne tak lehká na to,abych mohla vzlítnout.Abych mohla třeba jen na chvilku zapomenout...Ne,to je blbej příklad.
Nevím,jestli jsem vždycky chtěla mít normální život.Jasně,kdo by nechtěl?Leda blázen.Ale mít normální život,bez depresí,bez sebepoškozování,beze strachu...Mělo by to ještě něco vůbec společnýho se mnou?Nojo...Ted' mi to došlo.Já bych tu stejně jednou skončila.Kdyby na to stihli přijít.Blbost.Skončila bych tu at' s rodiči nebo bez nich.
Vždycky jsem byla blázen.Ups,vlastně ode dneška vyléčený blázen-sorry pane doktore Edwardsone.Stejně ale nechápu,jak si tenhle honibrk může Rebeccu Williamsovou-jinými slovy mě -zaevidovat do seznamu vyléčených.Stačil jeden blbej pohled...No,další terapie mi asi pojišt'ovna neuhradí,co já vím.
Většinou jsem jen seděla a mlčela-bylo zatraceně těžký mluvit o noci,kdy mi umřeli oba rodiče i sestra.I myslet na to bolelo.Bud' jsem mlčela nebo rozbíjela věci,ale to se stalo je jednou.Ten magor má na mě památku v podobě pár jizev na čele.Ale to je jedno.
Vstala jsem z rozdrápané sedačky.Jaký obrovský pokrok!!!Dokonce jsem došla ven a nastoupila do Lukova auta.Napadla mě citace za Simpsonů,která se hodila na dnešní den:,,Dneska je parádní den.Ptáci řvou,kytky smrděj...''
Doma už prej bydlet nemůžu.(Asi bych se tam zbláznila znovu rychleji a sousedům by se to nemuselo líbit). Takže dneškem počínaje bydlím u Luka.Babi a děda se odstěhovali do mnohem většího baráku k jejich synovi.Luke byl jedinej ochotnej,kdo se mě ujal.Ostatní se asi báli,abych je ve spánku nepodřízla.Až na to,že bych s sebou musela nosit kýbl na zvratky a při každým pohledu na krev ublinknout.Jako by to nevěděli...
Pustila jsem si na plný kule něco,co vzdáleně připomínalo lidskej hlas a spoustu kytarovejch rifů.Co to je?Screammetal nebo screamcore?Je to hnus,ale vystihuje to naprosto věrně rozpoložení mojí duše-v rozkladu...Metal mě bral už od sedmý třídy,ale ne tak moc,abych bez svojí pravidelný dávky nemohla zamhouřit oči.Věděla jsem moc dobře,že mě sleduje-jak reaguju na to,že jsem v autě a další tomu podobný sračky...
Asi po půlhodině jsme dojeli na místo.Ten barák se vůbec nezměnil.Ani za ten rok,co jsem tady nebyla.Když jsme tady byli naposledy...Když jsme byli ještě všichni čtyři...Ještě že nás nebylo pět,znělo by to komicky...Chvíli jsem ještě seděla vzadu a mračila se na sebe.Pak jsem zaregistrovala,jak se mi Luke starostlivě vpíjí do očí zpětným zrcátkem.Hned jsem měla větší chut' vylézt z té jeho kraksny.Vzal mi kufr a já si vzala menší tašku.To bylo vše-torzo mýho minulýho života.Pokroucený zbytky.Něco jsem prodala,něco odnesli Armádě spásy.Ty věci pro mě ztratily smysl a cenu,když už nebyl ten,kdo mi je dal...Takže mi toho fakt moc nezbylo...
,,Klidně si vem celý druhý patro.Koupelna je nahoře,ikdyž ta dolní je lepší...Kdyby něco,budu v přízemí.'' Jo,zavolám tě,až najdu nůž...
Bylo opravdu uklidňující,že budu bydlet v pokoji,ve kterým strávila svoje dětství a pubertu moje matka.Bylo naprosto boží zjištění,že strop,na kterej budu odted' asi hodně často čumět je ten samej,na kterej čuměla i ona.
Přeskočila jsem svoje zavazadla.To poslední,na co jsem ted' měla chut' ,bylo zabydlování se,jak to úchylně nazval Luke.Jako bych tady byla na prázdninách nebo co.
Venku už se setmělo,takže jsem u okna místo toho,abych viděla,co je venku,viděla jen svůj ksicht.To poslední,oč jsem stála,bylo vidět SEBE.Ty zelený oči,ty černý vlasy,ten šílenej nos...Ten strašidelně dospěláckej výraz tváře...
,,Tak ty jsi dospěla?A do prdele...''
TO BE CONTINUED...