1.kapitola

S odstupem času hledím na tu událost, která se stala snad před tisícem let, jako na důsledek naší pubertální idiocie a nešťastného osudu, smůly, která se nám všem přímo lepila na paty...Tedy, zdá se, že od té doby se změnilo mnoho věcí- pubertální idiocie ustoupila mírně do pozadí, bujnou hřívu a uhry nahradila pleš a stařecké skvrny...Nejsou to jenom změny, které pozoruji při každém pohledu do zrcadla...Stal se ze mě nenapravitelný skeptik, typický starý morous, který v mládí viděl Smrt v akci...Ta podívaná mu změnila duši, bolest vždycky mění duši...Nyní zabíjím čas vystřihováním kreslených vtipů o Snoopym z londýnských novin, pěstováním macešek v truhlíku za oknem a vynalézáním receptu na nejlepší kafe.

Je to paradox. Snažili jsme se žít, chtěli jsme cítit přítomnost Boha nebo Buddhy nebo kdovíkoho, chtěli jsme ochutnat duhu a bloudit skrz mraky. Kupovali jsme si okamžiky štěstí, ano, to bylo naše provinění...To bylo to, co jsme dělali. Kupovali si okamžiky štěstí. Přitom, vnější pozorovatel by viděl jenom skupinku puberťáků, jak plýtvají životem. Děti, plné ideálů a strachu ty ideály realizovat. Slabé, příliš slabé na realitu. Možná...příliš slabé na život.  

14. prosince 1972, Manchester

" Hej! Co blázníš, ty kreténe?! Vlít jsi mi skoro pod auto, sakra! Nemůžeš dávat trochu majzla?!" Stařík, kterého bych tipoval tak na sto šest let, na mě řve otevřeným okýnkem svýho bouráku a zuřivě si klepe na čelo. Přitom ještě stíhá vymýšlet kreativní obměny nadávek, jako třeba kreténskej pakodebile a tak. Za ním se pomalu tvoří kolona aut, díkybohu, která ho nakonec přiměje opustit prostor přechodu a dokončit svůj sprostej monolog sprostým gestem. Procházím kolem pouliční lampy a přemýšlím, kde se to asi naučil. Nejspíš to okoukal od vnoučat nebo pravnoučat.

Hodím teda staříka za hlavu, mám naspěch. Celý město září světelnými řetězy, z poloviny nazdobenými stromky a na rohu se cpe hranolkama už osmej Santa, kterýho jsem potkal.

Vánoce mi přijdou pravý stejně jako jeho bílý vousy na gumičce. Konzumní společnost miluje Vánoce, ne? Jaká to radost, sníst ubohou němou rybu, vystavit si doma stromek, vyrvanej z rodnýho lesa, z jeho jehličnatý rodiny a pod ním si rozbalit svoje stupidní dárky.

Ponožky, kravaty, desky Beatles. Veselý Vánoce!

Ne, něco z těch svátků klidu se vytratilo. Něco odešlo.

Všichni kolem připravují kulisy pro nadcházející magický svátky a nikdo si nevšímá bezdomovce, sedícího na plastový židli před hospodou, kam mám namířeno. Na kolenou má stařičkej gramofon, kterej šustivě přehrává koledy a  rukou v roztrhané rukavici svírá hrnek s pár mincemi. Nebude mu víc než třicet a něco je na něm infantilně dojemný...Život je zvláštní. Dám mu bankovku a vejdu do hospody.

Lokál vypadá stejně jako vždycky. Temně modré stěny, přesný odstín noční oblohy. Tomu dojmu nahrávala i spousta bílých teček, které tam nechtěně vyrobil sám hospodský. Jednu chvíli se snažil svou putyku trochu zkulturnit, proto polepil zdi plakáty fotbalových mužstev. Když ale zjistil, že plakáty vyvolávají nekončící bitvy mezi štamgasty, naštvaně všechno strhal i s kousky omítky.

Beru svoje obvyklý místo v koutě hospody a mrkl jsem na hodiny. Počítám se zpožděním, ale půlhodina byla už i na mě trochu moc. Nikde nikdo.

"Paráda."

Za pětadvacet minut se obtěžovala Alice. Konečně.

Alice. Největší rapl a fanoušek Hendrixe, jakého jsem kdy poznal. Už odedávna nosila v blond vlasech zapletený korálky. Ve chvíli, kdy mě zpozorovala, vykročila k mýmu stolu- batikovaná šála za ní povlávala jako křídla a já se ubránil vzpomínce na třetí třídu, kdy jsem do ní byl blázen. Vzalo to za svý, když přede všemi rozmlátila hokejkou na školním dvoře dárek ode mě v hodnotě měsíčního kapesné. Stejně to byla nějaká pitomost- nejspíš tuctovej plyšák, čokoládová bonboniéra a milostnej dopis. Teda...Jak asi mohl ve třetí třídě vypadat, že jo. "Milá Alice, mám tě moc rád. Asi až moc. Půjdeš se mnou na školní karneval? Díky. P.S. A rozdělíš se o tu bonboniéru?" Asi tak nějak.

"Ahoj, jsi tu brzo."

"Ne, to teda rozhodně nejsem. Domluvili jsme se, že se sejdeme před hodinou. Máš hodinový zpoždění. Všichni máte hodinový zpoždění. Je skoro devět, sakra!"

"V tom případě jsi jedinej dochvilnej. Gratuluji!"

"Nech toho. Radši mi řekni, kde se fláká ten zbytek."

V tu chvíli přišel Dan. "Čau, sračky." Jeho obvykej pozdrav od té doby, co ho vzali do ragbyového mužstva. Nejen, že byl silnější než kdokoli, koho jsem znal, navíc měl ksicht  anděla Gabriela a perfektní auto. Ale aspoň ho člověk mohl provokovat jeho kariérou reklamního mimina, protože ve dvou letech točil reklamu na plínky. Podle jeho mámy na to měl dokonalé rysy.

Už tehdy jsem měl tušit, že to nedopadne dobře. Mělo se něco stát, něco viselo ve vzduchu jako kletba, jako Damoklův meč, kterej se nám všem míhal nad hlavama a my slyšeli akorát svištění čepele vzduchem...